Eigasai 2014

26. ledna 2014 v 14:06 | Akiyama Kara |  Akce

Konečně první letošní článek do rubriky Akce. Ano, přesně tak, zvedla jsem svůj velectěný zadek a dopravila jsem se až do hlavního města, abych zaplatila daně se podívala alespoň na část letošního ročníku Eigasai. O tom, co jsem viděla, případně čím jsem si udělala radost, si můžete přečíst právě v tomto článku. Bohužel jsem fotila jenom něco a navíc na mobil, fotoaparát jsem jaksi nechala doma, takže tentokrát to moje fotky nebudou.



Určitě někteří z těch, co se zajímají o Japonsko, vědí, že se v Praze koná každoročně akce zvaná Eigasai. Jde o festival japonských filmů a japonské kultury a letos to byl právě sedmý ročník. A protože je to už padesát let od poslední (a pro nás Čechy dost významné) olympiády v Tokiu, téma pro tento rok je olympijské Japonsko a šinobi (nindža) v japonském filmu. Všechno začalo už 22. ledna, ale jako studentka z "vesnice" nemám moc šancí dostat se do Prahy ve všední den a ani na celý víkend. Potom, co jsem důkladně několikrát přečetla program jsem padla na celkem tři věci, na které jsem chtěla jít.

Na vlak jsem tedy sedla o půl druhé (s doprovodem mojí mamky, která vypadala, že se snad i těší) a začala hysterčit. Předem musím říct, že vlakem cestuji jednou za uherský rok, takže netuším, jak dlouho to kam jede, tím méně do Prahy. Navíc pokaždé, když jsem někam chtěla, měly vlaky zpoždění. Nakonec jsme ale naštěstí dorazily na Hlavák včas, vlastně dokonce brzy. Jako naprosto jasný book-o-holic jsem nemohla dělat nic jiného než jít do Neoluxoru. Ze začátku jsem věděla, že nemám nejmenší šanci něco koupit, pak jsem ale padla na knížku, kterou jsem dlouho chtěla a kterou zlevnili asi na 60 korun, takže jsem odcházela zase o jednu knihu těžší. Byla to Ulička tisíce květů od Gail Cukijamové. Není to sice žádná bichle, ale už předtím jsem s sebou táhla Dívku a klíček, takže záda nebyla zrovna nadšená.

V Pražské Lucerně jsem nikdy nebyla a za to se stydím, protože je to opravdu moc hezké místo. Nikdo mě ale nevaroval, že se tam asi po dvou minutách totálně ztratím. Hledání kina se tedy trochu protáhlo, naštěstí ne na dlouho. Jediné, co jsem proklínala, byl vstup přes kavárnu, která byla jednak plná, jednak mi přišlo, že tam snad všichni kouří. Což samozřejmě odnesly moje vlasy. Nemám ráda, když mi smrdí kouřem, navíc jsou dost dlouhé, což je o to horší.

Nicméně, hned jako první byla na našem programu přednáška paní Nymburské o horských mniších Jamabuši, kterou jsem si neskutečně užila. Jednak proto, že paní Nymburská mluvila z vlastních zkušeností, jednak proto, že cokoliv o Japonsku můj mozek vsakuje jako houba, dokonce i letopočty, a to jsem si čísla nikdy nepamatovala. Možná bych měla trochu přiblížit, co to vlastně ti jamabušiové jsou. Jde o horské askety, kteří se hlásí k náboženství zvanému šugendó. Nikdo přesně neví, z čeho se to vyvinulo, ale jsou jisté teorie. Buď vzniklo z buddhismu, nebo z šintoismu, ale možná z konceptu jin a jang. Pro mě byla asi nejlepší verze, že je to ode všeho trochu.

Aneb tahle nějak by měli vypadat, kliknutím zvětšíte.

Následovala malá kulturní vsuvka, kvůli které jsme se přesunuly do první řady. Když film začal, spadla mi čelist, protože na plátně běžely anglické titulky. Pod nimi sice byly české, ale se svojí výškou jsem se musela hodně snažit, abych na ně viděla. Děkovala jsem všem kami za všechny přečtené knížky v angličtině a světe div se, dokonce jsem pochytila i něco z japonštiny. Na sto procent jména a pozdravy, to ostatní... No, nechme to radši být.

Samuraj větroplach (Kaze no Buši) byl opravdu moc krásný film, i když mi při některých hrdinských akcích hlavního hrdiny a nindži, který se jmenoval Neko, cukaly koutky. A to dost, japonská kinematografie mě nikdy nepřestane udivovat. Anotace byla opravdu velmi slibná: Romantický dobrodružný snímek o strastiplné pouti osudem zkoušené princezny do její tajemné pravlasti v horách - pouti která se zdá být zcela v rukách všehoschopných nindžů. Autorem románové předlohy je vynikající spisovatel Shiba Ryōtarō (1923-96), působivé barvotiskové aranžmá je dílem výjimečného avantgardního režiséra Katō Taie.

Co se mě týče, jak jsem říkala, opravdu jsem si ho užila a momentálně toužím po tom mít tohle dílo v knižní podobě doma. Film bohužel nemá žádné kopie a vypadá to, že už se ani nebude nikde promítat, což je obrovská škoda a já doufám, že si to v Japonsku rozmyslí, protože možná je to starý film, ale pro mě velmi přitažlivý.

Po skončení filmu jsem ještě ani nestačila vstřebat všechny zážitky a už jsem s napětím očekávala to, na co jsem se těšila ze všeho nejvíc - kjógen. Dozvěděla jsem se o něm minulé léto, když jsem se rozhodla "prostudovat" japonské divadlo, hlavně tedy nó a kabuki, a můj první střet sním byl, překvapivě, na YouTube, takže jsem měla srovnání s japonskými kjógeny (ačkoliv tehdy jsem jim rozuměla maximálně tak jména). Ještě předtím jsme si ale skočily do čínské restaurace, kde jsem si udělala radost suši. Pak už jen projít (pro velký úspěch zase přes kavárnu) a usadit se ve druhé řadě.

Kjógen začal malým přiblížením tohoto žánru a věcí kolem Ondřeje Hýbla a mohlo se začít. Byla jsem hodně zvědavá na reakci své matky, která tohle nikdy předtím neviděla ani na internetu (nechtěla jsem jí připravit o kulturní šok), vypadalo to ale, že jí to zas až tak nezaskočilo. Poté začalo samotné představení. Nemám ani páru, který z těch dvou kjógenů byl lepší, protože oba byly naprosto epické, jak Kódži (mandarinky), tak Sado Kicune (Lišky z ostrova Sado).

Fotografie přímo z představení, Lišky z ostrova Sado, zdroj zde.


Ačkoliv je pravda, že český divák s tímhle humorem nebude mít žádný problém, tenhle večer jsem už podruhé děkovala kami za (mizernou) znalost japonských dějin, která se mi hodila hned v Kódži. Pan Hýbl diváky na narážku na dějiny připravil, ale i tak myslím, že znát to byla opravdu výhoda. Tím náš program skončil. Následoval sice ještě jeden film, ale zase jsme nechtěly přijet domů pozdě. Proto jsme zase sedly na vlak a vydaly se na cestu domů.

Eigasai je rozhodně hodně dobrý nápad. Skvělá organizace, skvělý program, spousta Japonců okolo (v tomhle jsem jak šílená - jak vidím Japonce, reaguju jak pětiletá), spousta japonštiny nejen ve filmu, prostě naprostá paráda. Domů si tedy vezu spoustu zážitků a taky rýmu (a možná zase zánět močáku), protože se teplota pohybovala asi deset stupňů pod nulou, když jsme čekaly na odvoz z nádraží, jehož hala byla z nepochopitelných důvodů zavřená. Nicméně, já spokojená rozhodně jsem a příští rok rozhodně jedu znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 18:49 | Reagovat

Měla jsem tam taky namířeno, ale bohužel to nakonec nevyšlo, což mě vážně dost užírá. Mám to do Prahy docela kousek a to mi zrovna moc nepřidává. I tak jsem ale ráda že sis to užila a i za tohle zpravodajství, alespoň vím jak to všechno vypadalo :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama