2. Vrabec s ustřiženým jazykem

10. ledna 2014 v 12:36 | Akiyama Kara |  Překlady
Je tu další kapitolka z knížky japonských pohádek, patřící do rubriky překlady! Tenhle příběh byl pro mě hodně těžký, protože anglická gramatika umožňuje něco jako přechodníky, což v češtině sice jde, ale vypadá to blbě a ještě je to špatně, a tahle část se jimi jen hemžila. Nicméně po dnech tvrdé práce a asi deseti minutám oprav je tady, doufám, že se bude líbit, a komentář mě určitě potěší. Jen ještě jedna věc - pokud najdete chybu nebo něco, co se vám nezdá, dejte mi vědět, abych to mohla opravit. ;)




Před dávnými a dávnými časy žil v Japonsku starý muž a jeho žena. Stařec byl milý, dobrosrdečný chlapík, ale jeho manželka mrzout, ta, co zkazila štěstí rodiny svým hubováním. Stále kvůli něčemu reptala, od rána do večera. Její muž se dlouho zdráhal něco namítnout proti její nepříjemné povaze. Většinu dne strávil prací na poli, a protože neměl žádné děti, pro zábavu si vzal domů malého krotkého vrabce. Miloval ho, jako by byl jeho vlastní dítě.

Když se v noci vracel domů, po celém dni těžké práce na čerstvém vzduchu, bylo jeho jedinou radostí se o ptáčka starat a mazlit se s ním, mluvit k němu a učit ho malé triky, které si zapamatoval velmi rychle. Stařec mohl otevřít klec a nechat ho létat po místnosti, mohli si spolu hrát. Potom, když přišel čas večeře, vždycky schoval nějaké zbytky svého jídla, aby ho mohl nakrmit.

Jednoho dne se vypravil do lesa štípat dříví, a jeho žena zůstala doma, aby vyprala prádlo. Předchozího dne připravila škrob a nyní, když ho hledala, zmizel. Miska, kterou naplnila, byla dočista prázdná. Když přemýšlela, kdo mohl škrob ukrást, přilétl malý vrabec, skláněl opeřenou hlavičku, trik, který ji její pán naučil, zacvrlikal a řekl: "Jsem to já, kdo vzal všechen škrob. Myslel jsem, že to bylo jídlo odložené stranou, pro mě, a tak jsem to všechno snědl. Jestli jsem udělal chybu, prosím tě, odpusť mi! Píp, píp, píp!"

Jak vidíte, tento vrabec byl opravdu pravdomluvný a stařena by měla být ochotná odpustit mu, když poprosil o prominutí tak vybraně. Ale ona ne. Nikdy neměla ptáčka ráda a vždycky se se svým manželem hádala o tom, že nechává tohoto špinavého malého ptáka, jak říkala, v domě, a že jí jen přidělává práci. Nyní ale byla jen ráda za to, že má důvod si na zvíře stěžovat. Začala nadávat a dokonce proklela malého vrabce jen kvůli špatnému chování a nespokojila se pouze s takovými krutostmi, bezcitnými slovy, které v záchvatu vzteku pronesla. Chytila vrabce, který celou dobu mával křidélky a klonil hlavičku před starou ženou, vzala nůžky a malému ptáčkovi ustřihla jeho jazyk.

"S tím jazykem jsi snědl můj škrob. Teď uvidíš, jaké to je být bez něho!" A s těmito strašnými slovy vyhodila vrabce ze dveří, nestarajíc se, co se může tvorečkovi stát, tak bezcitná byla!

Stařena, poté, co vrabce vyhnala, připravila více rýžové pasty, stěžujíc si na samé problémy, a poté naškrobila všechno své oblečení a pověsila na slunce, aby uschnulo, namísto aby je vyžehlila, jak se to dělalo v Anglii. Navečer přišel domů její manžel. Jako vždycky se velmi těšil na chvíli, kdy na prahu spatří svého mazlíčka létat, švitořit, vítat ho doma, čechrat si peří (tak dávala najevo radost) a nakonec se posadit na jeho rameno. Dnes byl ale stařec velmi zklamaný, protože nikde nebylo po jeho vrabci ani stopy.

Už věděl, že to byla jistě jeho žena, která v rozčílení zavřela ptáčka v kleci. Proto jí zavolal a řekl úzkostlivě: "Kdepak je dnes Suzume san (Pan vrabec)?"

Stařena nejprve předstírala, že o ničem neví, a odpověděla: "Tvůj vrabec? Nemám ani tušení. Když o tom teď tak přemýšlím, vlastně jsem ho celý den neviděla. Nedivila bych se, kdyby ten nevděčný pták odlétl a opustil tě, po vší tvé péči!"

Její muž se ale nenechal a ptal se znova a znova, trval na tom, že ona musí vědět, co se stalo jeho zvířeti. Nakonec mu s mrzutostí vypověděla, jak vrabec snědl všechnu pastu, kterou připravila, jak se jí potom přiznat a také jak v záchvatu zuřivosti popadla nůžky a ustřihla mu jazyk, a jak ho nakonec vyhnala a zakázala mu se ještě někdy vrátit.

Stařena ukázala svému manželovi jazyk: "Tady je jazyk, který jsem ustřihla! Děsný pták, proč musel sníst všechen můj škrob?"

"Jak můžeš být tak krutá? Oh! Jak můžeš být tak krutá?" To bylo vše, co byl stařec schopen odpovědět. Byl příliš dobrosrdečný na to, aby svou ženu potrestal, ale také byl velmi zarmoucený kvůli tomu, co se stalo jeho mazlíčkovi.
"Jaké hrozné neštěstí pro mého chudáčka Suzume San, ztratil jazyk!" řekl si pro sebe. "Nebude už moct nikdy zpívat, a ta bolest, určitě z ní onemocní! Není tu nic, co bych mohl udělat?"

Stařec velmi plakal, potom, co jeho hádavá manželka odešla spát. Když už mu nezbyla ani jedna slza, dostal skvělý nápad. Mohl by zítra jít a svého vrabce najít. Když se rozhodl, že to opravdu udělá, byl konečně schopen usnout. Druhý den ráno vstal velmi brzy, s rozbřeskem, a rychle zhltal snídani. Pak vyrazil na cestu, přes kopce a skrz hluboké lesy. U každého trsu bambusu zastavoval a volal: "Kdepak je můj vrabec s ustřiženým jazykem? Kde?" Nezastavil kvůli odpočinku nebo jídlu a bylo už dlouho po poledni, když se zastavil u velikého bambusového stonku. Bambusové háje jsou oblíbená hnízdiště vrabců. Stařec vzhlédl a uviděl svého ptáčka, který čekal, aby ho mohl přivítat. Byl tak šťastný, že nemohl uvěřit svým očím, a rychle spěchal za ním.

Vrabec sklonil hlavu a předvedla několik triků, které jí její pán naučil, aby mu ukázal, jak moc rád svého starého přítele vidí. Stařec mu pověděl, jak moc ho mrzí všechno, co se stalo, a ptal se po jeho jazyku a jak může tak dobře zpívat bez něj. Potom ptáček otevřel zobáček a ukázal nový jazyk, který vyrostl na místě toho starého. Potom ho požádal, aby již nepřemýšlel nad tím, co se stalo, že je docela v pořádku.

Starý muž najednou věděl, že jeho vrabec není žádný obyčejný pták, ale víla, a není přehané tvrdit, že se velmi radoval. V tu ránu zapomněl na všechny své problémy, dokonce i to, jak unavený byl, jen díky tomu, že našel svého ztraceného ptáčka. A ten, místo toho, aby byl nemocná a bez jazyka jak předpokládal, byl v pořádku, spokojený a bez jediné známky týrání od jeho kruté ženy. A navíc, byla to vlastně víla!

Požádala starce, aby jí následoval, letěla před ním a vedla ho ke krásnému domu v srdci bambusového háje. Stařík byl úplně ohromen když vstoupil dovnitř a zjistil, jak krásné místo to je. Postavené z nejbělejšího dřeva, krémové rohože a polštáře, které vrabec přinesl, aby se mohl jeho pán kam posadit a který byl z nejlepšího hedvábí. Krásné vázy a lakované skříňky ležely v tokonomě v každé místnosti. Vrabec odvedl starého pána na čestné místo a potom se usadil v uctivé vzdálenosti, děkoval mu s mnoha děkovnými poklonami za všechnu jeho laskavost, se kterou se o něho staral po mnoho let.

Vrabčice, jak jí od teď budeme nazývat, představila starci celou její rodinu. Poté její dcery, oděny v elegantních šatech, přinesly tácy s různými druhy těch nejlahodnějších pochoutek. Už už by si muž začal myslet, že je to snad jen sen. Uprostřed večeře další ptáčci předvedli nádherný tanec, Suzume-odori, pro hostovu zábavu. Nikdy v životě se stařec tak dobře nebavil, ale čas ubíhal rychle. Přišla noc a tma mu připomněla, jak dlouhou cestu musí ujít, a tak začal přemýšlet o tom, že se vrátí domů. Poděkoval své drahé hostitelce za tak skvělou zábavu a poprosil jí za odpuštění za všechno, co jeho stará žena způsobila. Také vrabčici řekl, jak velké štěstí bylo, že jí našel v tak krásném domě a že nic nepostrádá.

Měl obavy, jak se jí daří a chtěl zjistit, co se doopravdy stalo, proto se jí vydal hledat. Teď, když viděl, jak dobře se jí vede, mohl odejít s lehkým srdcem domů. Kdyby cokoliv potřebovala, stačí říct a on bez váhání přijde. Vrabčice se ho snažila přesvědčit, aby zůstal, alespoň několik dní, ale stařec odpověděl, že se musí vrátit ke své ženě, která bude jistě rozzlobená, že nepřišel domů jako obvykle, navíc musel pracovat. Ať chtěl sebevíc, nemohl přijmout její milé pozvání. Ale teď, když věděl, kde vrabčice bydlí, může přijít a navštívit ji, kdykoliv se mu zachce.

Když vrabčice viděla, že ho nemůže nijak přimět, aby se zdržel déle, dala několika svým sluhům rozkaz a oni vzali dvě bedny, jednu větší a jednu menší. Předložili je před starce a vrabčice ho požádala, aby si jednu z krabic, které mu chce dát, vybral.

Stařec nemohl tuto laskavou nabídku odmítnout, a tak zvolil menší krabičku: "Už jsem moc starý a slabý na to, abych tak velkou a těžkou bednu unesl. Když tak laskavě říkáš, že si mohu vybrat, volím menší, která se mi lépe ponese."

Poté mu ptáčci pomohli nasadit břemeno na záda, loučili se s ním, zvali ho, aby určitě ještě někdy přišel a doprovázeli ho až k bráně. Vrabčice a stařec se rozešli oba celkem šťastní. On proto, že na svém mazlíčkovi neviděl žádné násedky krutého zacházení jeho manželky, ona ale přesto cítila lítost nad svým pánem, který se s tím musel smířit.

Když stařec dorazil domů, našel svou ženu ještě více rozhněvanou než obvykle, protože přišel pozdě v noci a ona na něj douho čekala: "Kde jsi celou tu dobu byl?" křičela. "Proč ses vrátil tak pozdě?"

Stařec se snažil uklidnit jí tím, že jí ukázal truhličku s dárky, kterou dostal, a pověděl jí, co všechno se mu za celý den stalo, a jak skvěle byl pohoštěn v domě vrabčice.

"Teď se podíváme, co je uvnitř," řekl, aby nedal své ženě příležitost zase hubovat. "Musíš mi pomoci to otevřít." Oba dva se posadili na zem a krabičku otevřeli. K jejich obrovskému úžasu zjistili, že je až po okraj naplněná zlatými a stříbrnými mincemi a jinými cennými věcmi. Rohože jejich malého domku zářily, jak vytahovali jeden poklad za druhým, pokládali je na zem a dotýkali se jich. Stařec byl přešťastný, že všechno to jmění teď bylo jeho. S darem od vrabčice už nebude muset nikdy pracovat a bude žít svůj život v klidu a pohodlí.

"Děkuji, má drahá vrabče, děkuji!" opakoval stále dokola. Ale stařena, po prvotním překvapení a uspokojení z toho, že vidí takový poklad, nemohla potlačit chamtivost a svou zlou povahu. Začala svému manželovi vyčítat, že nevzal domů velkou truhlu, protože z nevinnosti jeho srdce prozradil své ženě, že si mohl vybrat, a zvolil menší, kterou by dokázal znáze donést domů.

"Ty pošetilý starče!" odpověděla mu. "Proč jsi nemohl vzít tu větší? Jen mysli, co všechno jsme ztratili! Mohli jsme mít dvojnásobek všeho toho zlata a stříbra. Ty starý blázne!" křičela, a poté se odebrala ke spánku, tak rozzuřená, jakou jí její manžel ještě neviděl.

Teď si stařík přál, aby nezačal mluvit o velké truhle, ale bylo již příliš pozdě. Chamtivá stařena, nespokojená se štěstím, které je potkalo a které si nezasloužila, se rozhodla získat víc. Brzy ráno vstala a přinutila starce, aby jí popsat cestu do vrabčina domu. Když viděl, o co se pokouší, snažil se jí v odchodu zabránit, ale marně. Neposlouchala ani slovo z toho, co jí říkal. Bylo zvláštní, že se stará žena nestyděla jít navštívit vrabčici poté, co jí ustřihla jazyk. Ale její touha získat větší poklad jí přiměla zapomenout na všechno ostatní. Ani jí nepřišlo na mysl, že by na ní vrabci mohli být rozzlobení, jak nepochybně byli, a mohli by jí potrestat za to, co udělala.

Od té doby, co se vrabčice vrátila domů ve své neutěšené situaci a krvácející z úst, jak jí našli, její rodina a příbuzní začali mluvit a krutosti staré ženy. "Jak mohla," ptali se, "vrabčici potrestat tak krutě za tak bezvýznamný prohřešek jako je snědení nějaké rýže, ještě omylem?" Všichni si zamilovali starce, který byl tak laskavý, dobrý a trpělivý se všemi svými problémy, ale jeho ženu nenáviděli a kdyby měli příležitost, potrestali by jí, jak si zaslouží. A nemuseli čekat dlouho.
Po několikahodinové cestě konečně žena našla bambusový háj, který jí z přinucení popsal manžel, a nyní stála několik kroků od něho a křičela: "Kde je dům vrabce s ustřiženým jazykem?"

Nakonec spatřila okapy domu skryté v bambusovém listí. Spěchala ke dveřím a hlasitě zaklepala. Když sluhové pověděli vrabčici, že stará paní stojí u dveří a přeje si jí vidět, byla velmi překvapená touto nečenakou návštěvou, potom všem, k čemu došlo, a divila se smělosti stařeny, když se odvážila přijít k tomuto domu. Vrabčice byla nicméně zdvořilá, a tak šla návštěvnici pozdravit. Pamatovala si, že to kdysi byla její paní.

Stařena na nic nečekala, ale šla přímo k věci a řekla: "Nemusíš si dělat starosti a bavit mě jako mého muže. Přišla jsem si pro truhlu, kterou tu on hloupě zanechal. Brzy odejdu, pokud mi ji dáte, je to vše, co chci." Vrabčice souhlasila a nechala poklad přinést. Stařena ji dychtivě zvedla na záda a beze slova spěchala k domovu.

Krabice byla tak těžká, že mohla stěží jít rychleji, natož běžet, ačkoliv byla tak nedočkavá dostat se domů, aby viděla, co je uvnitř, ale musela po cestě často zastavit a odpočinout si. Zatímco se potácela pod těžkým nákladem, už nemohla dál odolávat touze otevřít ho. Chtěla vidět celou truhlu plnou zlata a stříbra a drahých kamenů, stejných jako v malé krabičce, kterou dostal její manžel.

Konečně chamtivá stařena odložila dar na kraj cesty a s očekáváním nezměrného bohatství ji opatrně otevřela. To, co viděla, ji tak viděsilo, že málem přišla o rozum. Jakmile zvedla víko, z truhly vyrazilo množství děsivě vypadajících démonů a obklopilo ji, jako by mělo v úmyslu ji zabít. Ani v těch nejhorších nočních můrách se nesetkala s tak hrozivými tvory. Démon s jedním obrovským okem přesně uprostřed čela přišel a zíral na ní, monstra s ústy otevřenými dokořán jako by ji chtěla pohltit, obrovský had se stočil a syčel na ni a obrovská žába vyskočila a zaskřehotala.

Stařena nebyla nikdy v životě tak vyděšená a utíkala tak rychle, jak to její třesoucí se nohy dovolily, ráda, že unikla živá. Když se dostala domů, padla na podlahu a vyprávěla manželovi se slzami v očích, co se jí stalo, a jak byla téměř zabita démony z truhly.

Poté ze všeho svého neštěstí našla vrabčici, ale starý muž ji najednou zastavil a řekl: "Neobviňuj ptáčka, je to tvoje zlo, které bylo potrestáno. Já jenom doufám, že tě to do budoucna poučí!"

Stařena neřekla ani slovo a od toho dne, kdy se kála za svou hamižnost a nelaskavé způsoby a po čase se z ní stala dobrá stařenka, tak, že její manžel pochyboval, jestli je to vůbec stejná osoba, a žilu spolu šťastně, bez strádání, a opatrně utráceli poklad, který stařec získal od svého mazlíčka, vrabce s ustřiženým jazykem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. ledna 2014 v 20:20 | Reagovat

Překlad se ti povedl :) Pohádka je moc hezká o tom není pochyb, jen má velice podobnou konstrukci jako mnoho naších pohádek, ale i bajek. Je to jen takové pozastavení se, tak se neboj, že bych na něco narážela :)

2 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 10. ledna 2014 v 22:02 | Reagovat

[1]: Děkuji! :) Musím se přiznat, že jsem si toho taky všimla, hodně se toho shoduje, což je docela zvláštní, protože to vzniklo v době, kdy jsme od sebe byli úplně izolovaní. ^~^

3 Annika Annika | 11. ledna 2014 v 14:54 | Reagovat

jé, Šitakiri suzume! s touhle pohádkou jsme pracovali na hodině četby textů, zrovna včera jsme ji dočetli. měli jsme k ní šíleně roztomilé ilustrace - byl to scan z dětské knihy - a u překládání jsme málem umřeli, jak to bylo pro nás chudáky prváky náročné :-D

4 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 11. ledna 2014 v 17:42 | Reagovat

Pohádka se mi moc líbí, taky jsem si říkala, že mi to připomíná naše pohádky, myslím si ale, že je v ní zároveň i pár věcí, které jsou typicky japonské a které tuto pohádku odlišují od těch našich.^^
Překlad je opravdu moc pěkný, našla jsem jen pár drobností, několikrát tam máš špatně ji/jí, už si přesně nepamatuju, kde to bylo, a potom si myslím, že by neměla být čárka před a ve větě: Jednoho dne se vypravil do lesa štípat dříví, a jeho žena zůstala doma, aby vyprala prádlo. Potom ještě jednou mluvíš o vrabci, ale zakončení slovesa je v ženském rodu. To je všechno.^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama