Vejce (2/3)

20. prosince 2013 v 15:59 | Akiyama Kara
Další čás mojí soutěžní povídky. První část najdete tady. Doufám, že se bude líbit. Ode dneška budu míň aktivní, jednak proto, že tumblr je zlo a Vánoce taktéž (the clock is striking Twelve's!!!), navíc začínají prázdniny, pro mě čas, kdy ležím v posteli s knihou/horou seriálů a rozplývám se. O tom, že ty letošní Vánoce budou ohledně seriálů dost na houby radši pomlčí. Whovians know.





Každý den se Eamon a Jasmine plížili společně k dráčeti. Kočkodlak už na sebe mohl vzít pravou podobu a pokaždé, když to udělal, na něj Jasmine zírala jako na zjevení.

"Učili nás, že kočkodlaci jsou hloupá a primitivní zvířata, že prý neumí mluvit a chtějí nás všechny sežrat. A taky že číhají pod postelemi a jí děti," řekla jednoho dne do ticha. Eamon tiše zavrčel, ale dívenka ho neslyšela a věnovala se dráčeti.

"Nic z toho není pravda. Lidé nás jen chtějí vyhnat z naší země kvůli bohatství, které tam je. Pokoušeli se o to už dávno v minulosti."

"Nám říkali, že On jednoho dne sestoupil z oblohy na zem. Když viděl, co za stvůry obývá svět, který před dlouhou dobou stvořil, z jejich krve a kostí stvořil člověka, aby jim vládl." Eamonovi se její slova nelíbila. Nikdy ale nic podobného neslyšel. Teď už chápal, proč je běžní lidé tak nenávidí. Všechno jim vtloukají do hlavy už v dětství. O nějakých vyšších silách se nehodlal bavit a už rozhodně ne s mládětem, kterému bylo sotva jedenáct.

"Nic z toho není pravda, neexistuje žádný On!" vyjel na ni jednou, když už mu historku o stvoření z kostí jeho lidí vyprávěla asi po desáté. Jasmine se zatvářila ublíženě a bradička se jí začala klepat. Eamon si povzdechl a už už chtěl něco říct. Právě seděli ve skladišti a vejce, které zatím ještě víc vyrostlo, leželo na balíku slámy na podlaze. Najednou se ale ozvalo zapraskání a dutý řev. Oba dva nadskočili a Kočkodlak tiše zaprskal. Vejce se začalo klepat. Jasmine si myslela, že se jen leklo, a chtěla ho uklidnit, ale dráče se ve skořápce zmítalo sem a tam, a čím déle slyšelo její hlas, s o to větší vervou se snažilo dostat na svět.

Po několika minutách, kdy už si Jasmine začínala opravdu zoufat, přistálo jeden olepený střípek vajíčka těsně vedle Eamonovy hlavy. Chlapec nadskočil a instinktivně přistál na zadních za dívčinými zády. Vejce se začalo rozpadat. První se prodrala ven zadní noha. Byla temně šedá, skoro černá. Následovalo křídlo, pak druhé, zase noha, a pak se skořápka rozpadla úplně.

Ven se vyvalilo tělo větší než kůň. Z drakových nozder se valil dým. Roztáhl křídla a zkusmo jimi zamával. Pak se otočil. Jasmine stála jako vytesaná do kamene. Ani Eamon se necítil obzvlášť bezpečně, ale věděl, že jeho plán vychází. A to mu prozatím stačilo.

Kaleth byla očividně samice. Jakmile zaostřila na Jasmine, zavětřila. Pak udělala pár nesmělých kroků vpřed a nozdrami opatrně do dívenky strčila, skoro až láskyplně. Jasmine k ní vztáhla ruku a poplácala jí po tváři. Drak spokojeně přivřel oči a slastně zavrněl. Pak zařval tak, až se loď otřásla, a vychrlil oheň. Naštěstí do volného prostoru.

Jasmininy oči zářily jako dva drahokamy, ale Kočkodlak už zaslechl kroky z paluby. A rychle se blížily. Okamžitě našel ovládací panel a na něm páku. Zatáhl za ní. Kdesi z dálky se ozvalo svištění větru. To spadl poklop, kterým se nakládalo. Jasmine se zatvářila poplašeně, ale Eamon jí popadl kolem pasu a i s ní se vyšvihl na drakova záda. Kaleth uskočila, ale jakmile se jí dotkla Jasminina ruka, okamžitě se zase zklidnila.

"Co to děláme?" vyjekla dívenka a poplašeně se dívala na chlapce za sebou.

"Utíkáme!" Když se Jasmine zatvářila vzdorovitě, zamračil se a vyštěkl: "Jestli tu zůstaneme, dají ho do řetězů, nebo ho zabijí. Když uletíme, zachráníme se!"

"Co mám dělat?"

"Přikaž mu to!" zařval Kočkodlak vztekle. V tu chvíli uslyšel, jak se rozrazily dveře do nejspodnějšího patra lodi.

"Leť!" Jasmine se opravdu překonala. Kaleth sice vůbec netušila, kam má letět, ale jakmile uviděla díru v zemi, okamžitě pochopila. Eamont děkoval nebesům, že draci svou paměť přenáší na potomky a ne jako ti hloupí lidé. Samozřejmě Kaleth nevěděla zdaleka všechno, ale prozatím stačilo, když bude moct vzlétnout.

Dračice zavrčela, proběhla mezi ostatními bednami s křídly složenými k tělu a střemhlav vyskočila z lodi. Jasmine se tiskla k jejímu krku a stejně tak i Kočkodlak, který výšky vyloženě nesnášel. Přinutil se otevřít oči, ale okamžitě je zase zavřel. Padali střemhlav dolů. Pak dračice rozložila svá dlouhá křídla a vyrovnala svůj šílený pád. Eamon se narovnal a ohlédl se. Loď se od nich rychle vzdalovala. U otvoru stálo několik lidí, ovšem žádné z nich neznal. Kapitán mezi nimi nebyl.

Jasmine zatím něco drakovi šeptala a zdálo se, že Kaleth je blahem bez sebe. Ovšem jako mládě nedokázala plachtit dlouho a Eamon musel trochu promyslet situaci. Proto, jeho slovo zjevně také mělo nějakou váhu, dračici řekl, aby někde přistála. Kaleth se ohlédla a tázavě se vpíjela do Jasmininých očí. Když dívenka přikývla, znovu složila křídla k tělu a snesla se na skálu, kterou pod sebou uviděla.

Eamon vděčně slezl a pomohl i Jasmine. Zahrnoval jí slovy vděčnosti a chvály, na draka se ale ani nepodíval. Nelhal, když tvrdil, že by ho zabili. Jen neřekl všechno, co věděl. Netušil, kde právě jsou, ale podle toho, co zaslechl z útržků rozhovorů, se právě nacházeli nad Íránem. Podle historických knih byla dříve tato země obydlena draky. Ideální prostředí pro ně se hledalo těžko, a toto bylo jedno z mála míst na světě, kde se usídlili. Ale pak přišli ze západu lidé a vše vyplenili a nakonec draky zabili. I Kaleth se podivně ošívala a očividně toužila okamžitě vzlétnout a zmizet co nejdál.

Jasmine sice nic netušila, ale Kočkodlak měl jasnou představu, kam teď zamíří. Daleko odtud se rozprostíralo Rusko. Dříve to byla krajina plná různých tvorů, od nymfy až po kentaury, ale když přišli lidé, většinu jich povraždili. Ti, co zbývali, se stáhli na sever země. Zimy zde bývaly kruté, ale dalo se na to zvyknout. I Eamon tam vyrůstal. Když lidé pronikli do Severní Ameriky, začali se kočkodlaci stahovat na sever. Dobrá polovina z nich boj o svou zemi vzdala a utekla právě do Ruska, které bylo s Amerikou spojeno pár ostrovy. Provizorní vory stačily víc než dost.

Jak tak Eamon počítal, potřebovali nejméně dva dny beze spánku, aby se dostali přes Zemi nikoho. Neměl to být problém, lidé tuto zemi už před dlouhou dobou opustili, ale měl strach o jídlo. Budou muset pohnout.

Situaci vysvětlil drakovi a Jasmine. Na jídlo ani nepomysleli, takže teď budou minimálně dva dny o hladu. Možná najdou nějaké jezero a dračice něco uloví, ale budou muset cestovat i v noci. Jelikož Kaleth získala jen schopnosti a vědomosti a ne paměť svých rodičů, uvěřila, stejně jako dívenka, že jim oběma hrozí smrtelné nebezpečí. Když se vznesla k obloze, zařvala a plnou rychlostí vyrazila kupředu. Bylo až s podivem, jak rychle se v létání zlepšovala. Věděla, jak na to, ale její svaly ještě neuvykly na pobyt mimo tvrdé vejce.

Letěli už několik hodin, ale vypadalo to, že se pořád nepohnuli z místa. Poušť se táhla od obzoru k obzoru a Jasmine už začala být nervózní. Kočkodlak jí uklidňoval tím, že brzy už budou v bezpečí. Když začalo svítat, Kaleth už pomalu ztrácela výšku a Jasmine byla unavená tak, že usínala i na jejím hřbetě. Ani kočkodlakovi už se cestování nelíbilo a rozhodli se tedy přistát. Když začali klesat, Eamon v dálce spatřil něco, co mu vlilo novou krev do žil. Oázu. Nejprve špendlíková hlavička v dálce se postupně začala zvětšovat, až mohli zahlédnout třpytící se slunce na vodní hladině.

Dračice si toho očividně všimla taky, protože vydala zvuk podobný vrnění. Jasmine jen povlávala na jejím hřbetě a bylo jí srdečně jedno, jestli přistanou, nebo poletí dál. Kaleth mocně máchla křídly a z posledních sil se snesla mezi stromy. Přistála prudce, a kdyby včas nezaklonila hlavu, skončila by zabořená v písku. Doklopýtala až k jezírku lemovaném palmami a trávou a začala hltavě pít.

Eamon seskočil na zem a protahoval si ztuhlé končetiny. Pak sesadil spící Jasmine a položil jí na zem. Za tu cestu mu vyschlo v hrdle. Na kůži už cítil pálení pouštního slunce. Za chvíli budou muset vyrazit, nebo se uškvaří zaživa.

Beller přecházel po své kajutě sem a tam a hlasitě klel. Měl k tomu hned několik důvodů. Zaprvé, zmizel důležitý náklad. Natolik důležitý, že kdyby jeho nadřízení neřekli, že ho poveze právě on, zdržel by se v docích ještě měsíc. Zadruhé, ztratil své sestře dítě. Nevěděl, která z těch dvou věcí je horší, ale dokázal si jistě představit, co by dokázala Jasminina matka, kdyby se to dozvěděla. Musel jí najít. Okamžitě.

Netušil ale, kde začít. Právě prolétali nad zemí, kde draci dřív hnízdili. Bylo možné, že se mládě vylíhlo a jeho instinkty velely přistát. Dívku si pravděpodobně vybralo za svou kořist. Povzdechl si. Ať se už stalo cokoliv, musel tu potvoru chytit. Čím dřív, tím líp.

Vyšel na palubu. Stáli zde všichni muži, od důstojníka po kuchaře. Kapitán jim vyložil situaci. Ačkoliv se jim ztenčovaly zásoby, musí dráče najít za každou cenu. Nařídil, že každý muž u sebe bude mít harpunu a speciální uspávací šipky s foukačkou. Když se rozutekli, vrátil se Beller do své kajuty. Netušil, kde začít. Věděl ale, že se mu na celé té věci něco nezdá. Říkali, že poklop byl otevřený ručně. Kdyby on byl drak, rozhodně by ho vyrazil, dřevo pro ně bylo stejně směšné, jako pro člověka papír.

Ze skříňky vytáhl flašku whisky a naplnil skleničku po okraj. Jedním lokem jí vyprázdnil a s trpitelským výrazem zmizel v chodbě. Zamířil směrem ke kormidlu a v duchu si prozpěvoval bojovnou písničku, kterou zaslechl od otce, když byl ještě kluk. Bylo na čase změnit kurs.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama