Japonská hudba mého srdce

5. prosince 2013 v 18:50 | Akiyama Kara
Konečně bych měla dopsat článek o smrti v buddhismu, ale na blog teď nějakou dobu nemám čas a ani pomyšlení, takže tentokrát něco méně psavého. Ve volných chvílích buď píšu (mimochodem, O dračí řád je asi dost velké sousto, ale zkusit se musí všechno, že), nebo si cpu do hlavy, ač neúmyslně, informace o Japonsku. Mimochodem, už brzy mi konečně přijde průkazka z ČJS. Strašně se na ní těším, i když tam mám fotku, kde jsem o dva roky mladší, ale nejsem si vůbec podobná. Za vše mluví to, že tam mám vlasy sotva pod uši. Ono to zatím nezní tak děsně, ale moje vlasy rostou šíleným tempem a teď je mám skoro po pás. Což změní samozřejmě i obličej. Ale co už. :D


Tentokrát zase do rubriky Music. Plánovala jsem napsat článek o japonské tradiční hudbě, ale nejprve vás navnadím tímto článkem, kde vypíchnu svou oblíbenou, kterou poslouchám denně. Jsou to různé žánry a nástroje, ale jedno mají společné - pochází z Japonska.


Kdo z těch, kteří se zajímají o Japonsko, nezná taiko a Kodo? To jsem si říkala, ale popravdě, třeba mezi Otaku je to jedna velká neznámá (samozřejmě to neplatí pro všechny!). Pro ty, kteří netuší, o čem mluvím, Kodo je japonská skupina hudebníků, kteří hrají na taiko, tradiční japonské bubny. Říká se jim různě - taiko, o-daiko, wadaiko, pod všemi názvy ale najdete prakticky stejná videa.

Nesedí ale za nimi, jak je vidět ve videu. Jde o souhru rytmů a pohybu těla a popravdě, takové bubnování je prý velmi fyzicky náročné. Taiko se objevuje hlavně na festivalech, ale je populární i jako volnočasová aktivita. Hrají jak muži, tak ženy, a podle mě je to tradiční hudba, která je fascinující a inspirativní (například pro psaní, že). Jednou bych si to hodně ráda zkusila, i když se obávám, že s mým smyslem pro rytmus a souhru s ostatními asi ne (učitelka kytary budiž mi svědkem).



Další hudební nástroj, na jehož zvuk reaguji trochu nepřiměřeně radostně. Řeč je o tradičním nástroji Koto. Má třináct strun a běžně je dlouhý tak metr osmesát. Hrají na něj většinou ženy a spousta z nich se pod vlivem tradice obléká do kimona, což shledávám neskutečeně půvabným. Často je přirovnávaný k harfě, což není tak úplně šťastné. Hra na něj není tak úplně jednoduchá, ale to tady popisovat nebudu. Snad jen ještě ukázka, co se stane, když je více koto na jednom místě:


Tradiční japonské nástroje zažívají obrovský comeback. Jsou používány čím dál více v moderní hudbě. Pamatuju si, jak jsem zírala, když na mě z nějakého soundtracku vybafla šakuhači. Jak je vidět, Japonci se očividně vrací ke kořenům často a rádi.


Další velice pěkný nástroj je šamisen. Jde o něco jako bendžo, což je poněkud nešťastné přirovnání, ale proč ne. Hraje se na něj takovým strašně vtipným trsátkem a je to asi neznámější nástroj. Samozřejmě se dochoval i do dneška, takže existuje spousta naprosto skvělých počinů, jako třeba slečna hrající na šamisen v doprovodu nějaké J-popové skupiny. Opět se tu prolíná tradice a moderní civilizace. Takhle bych chtěla umět hrát alespoň na tu blbou kytaru.



***


Něco podobného je loutna Biwa. Většinou se za jejího doprovodu zpívají hrdinské příhody z japonské historie, například boj rodů Taira a Minamoto, případně další podobné. Těžko říct, spousta mých známých by tohle (prý) nikdy nenazvala zpěvem, ale pro mě to zpěv je, i když exotický a zvláštní.


Samozřejmě nejznámější je asi bambusová flétna šakuhači. I její tóny jsou pro nás exotické, zní tak nějak "Asijsky". U nás v České republice existují místa, kde si na ní můžete zahrát, a je tuším i festival. Co se mě týče, je mi příjemnější v doprovodu ostatních nástrojů, nebo možná trochu jemnější skladba, než jsem vybrala.

***



Jak je vidět, japonská tradiční hudba je také velmi rozmanitá. Samozřejmě existují kvanta dalších nástrojů, které možná představím v teoretickém článku. Doufám, že se tenhle líbil, případně i inspirovat. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annika Annika | 10. prosince 2013 v 21:33 | Reagovat

na šamisen jsem měla tu čest si zahrát. bylo to nezapomenutelně krásné. opravdu - nikdy jsem nedržela v ruce lepší nástroj. struny byly nádherně měkké a poddajné, nástroj krásně pasoval do rukou, notový zápis byl srozumitelný a drnkání tou bílou špachtličkou mi neničilo prsty jako u kytary. škoda, že se na to v Česku nedá nikde učit.

a jako sběratelka fléten si, až někdy pojedu do Japonska, dozajista pořídím šakuhači. snad budu v té době dostatečně bohatá :-) její zvuk je krásně uklidňující.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama